Scéna.cz 

Bílá Voda míří na prkna naší první scény

Činohra národního divadla chystá dramatizaci románu Bílá voda od spisovatelky Kateřiny Tučkové. Premiéra 9. května 2024 od 19:00 hod ve Stavovském divadle. Kniha vzbudila v České republice velký zájem a loni v říjnu za ni spisovatelka získala Státní cenu za literaturu. Nyní míří na divadelní prkna naší první scény.
,,Román Kateřiny Tučkové je jedním z nejdůležitějších literárních počinů současnosti. Tvoří bohatě strukturované příběhy vypovídající o zlu, kterým naše společnost musela projít a před kterým nesmíme zavírat oči,“ Jan Burian, generální ředitel Národního divadla.

Bílá Voda, zapomenutá vesnice v horách… O poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim odvlekl všechny řeholnice do sběrných klášterů, sem přišly dvě mladičké, Bohu zaslíbené dívky – Tobie a Evarista. A stejně jako ostatní řádové sestry byly nasazeny na nucené práce do fabriky. Jednu těžká dřina navždy poznamenala fyzicky, druhá nedobrovolně porušila svůj slib čistoty a posléze byla vystavena ponižování v komunistickém kriminálu. Evaristini věznitelé však její vírou ani věrností řeholi neotřásli. Může se řádová sestra vzbouřit proti světským i církevním autoritám, postavit se režimu a zaprodané církvi? Nejtěžší bitvu musí svést člověk na vlastním poli…
Nejnovější román spisovatelky Kateřiny Tučkové vypráví o zatím nepříliš tematizovaném úseku českých dějin, historii ženských řeholních řádů za komunistické totality a místě žen v katolické církvi. Slovenský dramatik Daniel Majling říká, že každá ideologie hovoří jazykem, který si sama vytvořila - a tomu přizpůsobil i svoji divadelní adaptaci.

Dramaturgyně Ilona Smejkalová o inscenaci říká ,,Naše inscenace přichází ve chvíli, kdy v sobě hodně lidí víru znovu objevuje a zároveň nad odchodem z katolické církve přemýšlí, či dokonce zvažuje konverzi jinam. Mám to vlastně dost podobně, proto s tématy knihy a dramatizace tak intenzivně souzním. Nemohu se smířit s tím, jak se současná katolická církev staví k otázce ženské emancipace, nemohu skousnout, jak se okatě vysmívá pro mě tak důležitým genderovým tématům. Ale hlavně se za některé církevní představitele a jejich projevy z hloubi duše stydím“.
Režisér Michal Vajdička: ,,Když jsem se o osud kláštera začal zajímat víc, byl jsem zaražený, že propojení církve a moci v Bílé Vodě stále pokračuje, dokonce bych řekl, že dnes je příběh Kateřinina románu ještě mnohem aktuálnější. Teď jsem v jednom divadelním představení zachytil takovou pěknou repliku - „Máte pocit, že po skončení komunismu, po sametové revoluci odešli ze Slovenska nějací komunisti?“ Ne, všichni jsou stále mezi námi, jen na sebe nabrali a stále nabírají jinou podobu. Jsou to stále ti samí lidé, nezměnili se. I proto je dobré o tom mluvit, stále si to připomínat. A i kvůli tomu děláme Bílou Vodu. Jen se bojím, že věci, ze kterých si v rámci zkoušení děláme občas srandu, vlastně být k smíchu pomalu přestávají“.

Herečka Jana Pidrmanová o postavě Evaristy: ,,Evarista jako románová postava je pro mě hlasem umlčených. Žena, která ze své podstaty nemůže žít jinak, než v pravdě. „Mé království není z tohoto světa,“ (Jan 18,36) řekl Ježíš Pilátovi. Ani pravda, kterou cítí a vnímá Evarista, není z tohoto světa, a tak není divu, že neustále naráží na překážky a příkoří, které tento způsob existence (setrvávání v pravdě v našem světě) s sebou nese. Díky své síle a mimořádné odvaze dokáže nejen neúnavně odhalovat manipulaci a lži režimu, ale i zkostnatělé přemýšlení a postoje uvnitř katolické církve. Po své cestě jakoby náhodou zachraňuje ztracené duše, které díky ní nachází skrze obrácení novou cestu. V naší inscenaci pak snad ponese i téma bolesti, ztráty a odpuštění.“

www.narodni-divadlo.cz