Scéna.cz 

Cyrano bez chóru, s jasnou hlavou

Městské divadlo Mladá Boleslav uvedlo 27. února 2026 premiéru CYRANA Z BERGERACU v režii Petra Mikesky. Reprízu 2. března jsem sledoval s vědomím všech předchozích setkání s touto ikonickou postavou – od Borise Rösnera přes Igora Ondříčka, Martina Hofmanna až po Martina Vrtáčka. Každý z nich vtiskl Cyranovi jiný akcent: někdo heroickou noblesu, jiný civilní ironii či romantickou bolest. Mladoboleslavský Cyrano do této tradice vstupuje bez ambice soupeřit, ale s ambicí formulovat vlastní tvar.

Pro režiséra Petra Mikesku není Rostandův text novým teritoriem. Po inscenacích v Západočeském divadle Cheb (2014) a u Divadelní společnosti Indigo Praha (2019) se k Cyranovi vrací potřetí. Mladoboleslavské nastudování tak nevzniká jako experiment, ale jako práce režiséra, který má s tímto titulem dlouhodobou zkušenost a jasně promyšlený výklad. Jak v jeho pojetí obstojí jeden z nejslavnějších milostných trojúhelníků světového divadla – Roxana, Christian a Cyrano – v kontrastu dvorské společnosti a válečné vřavy?

Koncepce: jednoduchost jako systém

Základem scénografie Michala Syrového jsou obyčejné židle. V úvodu vytvářejí divadelní prostor, v paštikárně civilní svět a po přestávce se z nich stává hradba na bojišti. Jeden materiál, tři situace. Režijní řešení je prosté a funkční – bez složité symboliky, ale s jasnou dramaturgickou logikou.
Scénu zároveň rámuje výrazný scénický box, který na horizontu vytváří proměnlivé obrazové prostředí. V úvodu funguje jako prostor divadla v divadle, později jako paštikárna či stylizovaný společenský salon. V určitých momentech se nad scénou snášejí listy lehkého průklepového papíru. Cyrano je básník a slovo zde získává téměř hmatatelnou podobu. Papíry pomalu klesají na scénu a zůstávají na zemi i po jeho smrti. Jazyk přežívá tělo.
Kostýmy Agnieszky Páté Oldak vycházejí z historizující stylizace Francie a Španělska, ale nepůsobí muzeálně. Červený plášť Roxany – na bojišti oboustranný, červený i černý – vytváří viditelný oblouk její proměny: z naivní dívky přes odvážnou ženu až po klášterně ztišenou postavu v šedém.
Zajímavé je také řešení Cyranovy tváře. Režie se vyhýbá tradičnímu komickému nosu a volí masku připomínající spíše zjizvení nebo deformaci. Cyrano zde není groteskní figurou, ale mužem poznamenaným vlastním tělem.

Herecké výkony: mezi mírou a intenzitou

Christian Daniela Mišáka není naivní figurka, ale zdravě sebevědomý mladý muž, který jen neumí mluvit jazykem poezie. Je to civilní, čitelné, přesné uchopení role.
Roxana (Lucie Syrová) je v této inscenaci stylizována poněkud jinak, než bývá zvykem. V úvodních scénách nepůsobí jako jemně naivní dívka, ale spíše jako lehkovážná koketa okouzlená dvorským prostředím. Tento výrazný akcent první poloviny večera pak poněkud komplikuje vývoj postavy, která se na bojišti náhle proměňuje v rozhodnou a odvážnou ženu, přinášející vojákům proviant i vyznání lásky. Závěrečná klášterní poloha je naopak výrazně chladnější – po odhalení Cyranova tajemství reaguje Roxana spíše výčitkou než smířením.

Daniel Bambas jako Cyrano je energický, místy až příliš. V některých scénách převažuje intenzita nad artikulační srozumitelností – což je u postavy, jejíž hlavní zbraní je slovo, škoda. Na druhou stranu v klíčových situacích, například při zdržování de Guiche v „měsíční“ scéně, je jeho fyzická stylizace působivá a dramaturgicky funkční.
Silným obrazem inscenace je fyzické setkání Cyrana a Christiana. Oba se objímají v těsném kontaktu těl, jejich paže však zůstávají rozepjaté do prostoru – jako náruč připravená přivítat někoho, po kom touží. Je to gesto očekávání a touhy, náruč otevřená pro Roxanu. V jediném obraze se tak koncentruje paradox jejich vztahu: dva muži stojí vedle sebe, ale každý z nich směřuje k téže ženě.
Režisér Petr Mikeska navíc pracuje i se zvukovou stylizací. V některých situacích podbarvuje scénu výrazným, až fyzicky slyšitelným dechem, který zdůrazňuje napětí i tělesnost vztahů mezi postavami.

Milan Ligač jako de Guiche působí jako muž moci bez karikatury. Scéna se šerpou, kterou Cyrano bez okázalosti vytáhne z místa bojů a nechá si ji podat zpět, patří k nejpřesnějším momentům inscenace. Morální převaha bez patosu.
Petr Prokeš (Ragueneau) dokáže přejít z komediální polohy do závěrečné vážnosti s přesvědčivostí, která drží finále pohromadě. Veronika Bajerová jako Duenna a Matka Markéta přináší nejen výrazné herectví, ale i hudební vstup, v němž zazní verše “Jeden ve druhém mají předem zapsáno, jen ta dvě objetí a skoro doma. A už si nestačí říci půl slova” (Iby Pop - Půl slova).

Co chybí – a co zůstává

Zásadní dramaturgickou volbou je absence chóru gaskonských kadetů. U Rostanda funguje jako protiváha osobního dramatu – kolektivní hrdost, skupinové „my“. Tady se tohoto rozměru nedočkáme. Tento Cyrano je solitér. Izolovaný jedinec, nikoli hlas Gasconě.
Je to ztráta? Ano – mizí rozměr společného étosu. Je to legitimní současná interpretace? Také ano.
Odcházel jsem z divadla bez prvotního rozrušení. Spíše s přemýšlením nad vystavěním, nad strukturou, nad tím, jak do sebe jednotlivé prvky zapadají. Inscenace není efektní, ale koncepční. Není sentimentální, ale promyšlená.
V kontextu regionálního divadla s konkrétními ekonomickými a technickými možnostmi působí tato režijní koncepce citlivě pragmaticky – a přesto výrazně. Neútočí, neuráží tradici, ale přepisuje ji tiše a důsledně.
Možná tedy nejde o Cyrana, který nás rozpláče. Možná jde o Cyrana, který nás přiměje myslet.
A tak se kruh uzavírá: mladoboleslavský Cyrano je Cyrano bez chóru, s jasnou hlavou.

Edmond Rostand: Cyrano z Bergeracu
Překlad Jindřich Pokorný; režie Petr Mikeska; dramaturgie Adéla Kalusová; scéna Michal Syrový; kostýmy Agnieszka Páta Oldak; pohybová spolupráce Linda Stránská a hudba Iby Pop.
Osoby a obsazení: Roxana (Lucie Syrová); Dueña / Matka Markéta (Veronika Bajerová); Ráchel / Líza / Marta (Magdalena Jirounková); Cyrano de Bergerac (Daniel Bambas); Kristián de Neuvillette (Daniel Mišák); Hrabě de Guiche (Milan Ligáč); Ragueneau (Petr Prokeš); Le Bret (Ivo Theimer); De Valvert / Carbon de Castel-Jaloux (Jarmil Skvrna); Lignière / Montfleury / Kadet (Ondřej Lechner) a Bellerose / Kapucín (Roman Teprt).
Městské divadlo Mladá Boleslav, premiéra 27. února 2026, psáno z reprízy 2. března 2026.

📘 www.mdmb.cz