Scéna.cz 

Jakub a jeho pán – si hrají do noty

Zdá se, že jedním z výrazných inspiračních zdrojů dramaturgie letošního absolvujícího ročníku činoherního herectví DAMU jsou legendární inscenace, které zazářily před dvaceti -třiceti lety. Výrazné opusy těch let na sebe nabalily jakousi gloriolu až kultovních inscenací, která se jen těžko překonává. Nicméně, kdo jiný by se o to měl pokusit nežli začínající herecká (event. režijní) generace? A tak po úspěšné Mandragoře (je prý stále vyprodáno) se představuje v DISKU další titul tohoto typu – Jakub a jeho pán. V dramatické verzi Diderotova románu z pera Milana Kundery (tehdy tabuizovaného autora „zaštítil svým jménem“ Evald Schorm), zazářili tehdy naplno v Činoherním studiu Ústí nad Labem - Jiří Bartoška a Karel Heřmánek (prem. 1975).
No, a teď tu máme inscenaci nejnovější – v režii absolvujícího režiséra Zdeňka Bartoše a interpretaci mladých studentů herectví.

Pestrá směsice vyprávění, hereckých dialogů střídajících se s příběhy, anekdotami, vzpomínkami, vtipnými úvahami a sny nalézá na scéně adekvátní vyjádření. Inscenace Jakub a jeho pán s podtitulem Pocta Denisi Diderotovi je rámována svižnými pantomimickými výstupy ve stylu crazy, v nichž se nám představí samotný „autor“ a jeho kypící proud představivosti (Nikolaj Penev j.h.). V hlavě autora je vše dovoleno – a tedy i na scéně… Takže se jako by kouzlem přenášíme do nejrůznějších situací, které prožili Jakub a jeho pán v různých obdobích svého života. To vše je ovšem tak trochu v úvozovkách (pěkně po brechtovsku) , neboť je nám dáno nahlédnout na situace z různých stran. Bájné vyprávění Pána je ironicky glosováno jeho sluhou, a pod lehkým smíchem, s nímž divák sleduje to lidské pinožení, intričky a natvrdlosti protagonistů příběhů, zazní i lehká melancholie.
Scéna Ľubicy Melcerové, která vyvýšeným pódiem ve středu jeviště odděluje děj hraného příběhu od vzpomínek a vyprávění, zjednodušuje divákovi orientaci v divokém reji vzájemně se prolínajících linií příběhu.
Ústřední dvojice - Jakub Václava Jílka a Pán Vojtěcha Hájka – si hrají do noty. Jílkův neposedný sluha, který se dokáže orientovat v každé situaci a vytěžit z ní pro sebe to nejlepší, si lebedí ve své hravosti se životem, ženami i svým pánem… Hájek dává svému Pánovi určitou vznešenost, ale zároveň naivitu a boží „donkichotské nadšení“. Zatímco Jílek je prvoplánový živel, u Hájka cítíme pod legračním nánosem i druhý plán. Tušení, že je ve svých iluzích klamán, tichý smutek, přebíjí noblesou a chvílemi i lascivitou. Z ženských postav nejvíce zaujme Jana Kovalčíková v rolích hostinské a Markýzy, přízemní vychytralost ženy z lidu dokáže ve chvíli vystřídat mondénní elegancí příslušnice vyšší společnosti. Ale i ostatní představitelé v hereckých miniaturách – chvílemi až příjemně komiksového rázu- potěší oko diváka.

Zkrátka příjemná, chytrá a dobře udělaná inscenace!

Pozn. Jen kdyby se přišli podívat páni ředitelé z divadel…