Scéna.cz 

Romeo a Julie z Českých Budějovic

Po předehře se zdvihne opona a na scéně jsou vidět přes sebe do kříže položená těla Shakespearových hrdinů. Jeden krátký obraz tak shrnuje motto celého příběhu o nesmrtelné lásce Romea a Julie. Pro balet Jihočeského divadla v Českých Budějovicích téma nově zpracoval, poprvé uvedl v dubnu minulého roku a nyní představil pražským divákům choreograf, dramaturg a režisér v jedné osobě, umělecký šéf souboru, Attila Egerházi. V dramaturgii nového baletu na Prokofjevovu hudbu udržuje Egerházi základní linii s tím, že některé momenty podstatně rozpracovává (např. rodiče přemlouvající Juiii k svatbě s Paridem), některé opomíjí (Romeův odchod z Verony, některé dodává ("travesti show" Merkucia a jeho předsmrtný tanec, scénu v kostele, kdy chůva předává Romeovi Juliin dopis). Vzhledem k všeobecné obeznámosti s námětem to není na újmu srozumitelnosti.

V choreografii nasazuje drsnější tóny, s velkou expresivitou a exaltovaností, které dobře korespondují s Prokofjevovou hudbou (vztyčování paží v gestech radosti či žalu -"lomení rukama"), na druhé straně ji oživuje jí častou přítomností humoru (laškovné potahování za sukně tanečnic). Děj je veden skrze tři akty v jednotlivých úsecích - "klipech" - kdy se vše naráz zastaví a utichá hudba - může to být i symbolické čtení knihy - nastává pauza, než obrátíme stránku a pustíme se do nové kapitoly. Rytmizaci ale neprospívají odmlky vnucené praktickou potřebou výměny scény a nevyznívá tak, jak byla asi původně zamýšlena. Romea (Patrik Čermák) s jeho kumpány Merkuciem (Peter Rovó) a Benvoliem (Filip Löbl) i Julii (Cristina Porres Mormeneo) charakterizuje teenagerovská nenucenost a exhibicionismus. Tančí opravdově, jen když se jim zachce, jinak jakoby si s druhými pohrávali. Nejsou omezeni žádnými konvencemi, jsou prostě "free". Když se však jedná o skutečné city, jde hra stranou a vydání je téměř absolutní - spontánní jásává radost, když jsou zasaženi láskou (ve společných partiích by možná prospělo více preciznosti). Tato rozvolněnost má obdobu ve sborových scénách, kde je jejím zdrojem zjevně nepřesnost a nesehranost než záměr. Dramaticky silným momentem je situace, kdy rozzuřený otec (Béla Kéri Nagy) nutí Julii do příprav ke sňatku s poněkud statickým Paridem (Viktor Svidró), který se nechá rozhýbat pouze erotickým zájmem o Julii. V té budí prudký odpor, její úkryt pod pokrývkou je přesným realistickým znázorněním pubertální vzdorné odpovědi rodičovské autoritě. Působivé je matčino (Linda Schneiderová) zoufalství a němé výkřiky bolesti, když najde Julii mrtvou. Protipólem a odlehčením jsou komické výstupy chůvy a rozverných služek. Pokud jde o výpravu, byly vhodnou volbou klasické kostýmy v neutrálních barvách (Bregje van Balen), méně už podoba scény (Loes Schakenbos) - kamenná polyfunkční zeď se sloupem, schodišti a oponami vyžadujícími nadměrnou pozornost při manipulaci. Na závěr se vrací první obraz, je rozprostřen do většího časového prostoru, protože se v něm musí naplnit tragický omyl. To, co by mělo být emocionálním vyvrcholením, se už v předešlém vyčerpalo a Romeovi a Julii jako by se pro srdcervoucí bolest už nedostávalo sil. Jako by ve společné smrti našli uvolnění a osvobození. Mírné přitvrzení a náznaky aktualizace, které nijak nepřekážejí estetickému vnímání inscenace, jsou ve shodě s věkem hlavních protagonistů, mohou ale i napomoci směrovat toto představení na případné teenagerovské obecenstvo, aby zde místo vnucované a nudné školní klasiky objevovalo "svůj" příběh.