Scéna.cz 

Hold pohyblivým obrázkům v NT Live

Pravidelnou součástí mého divadelního kalendáře se již stala návštěva přenosů NT Live z londýnského Národního divadla, příp. dalších britských divadel. Vím, že mě vždy čeká pečlivý dramaturgický výběr, a nevídaná možnost být prostřednictvím filmového plátna „při tom“ , navíc s detailnější možností vhledu. Dramaturgický plán je připravován dlouho dopředu, takže není vždy zřejmé, zda se inscenace povede, a navíc – bude-li přístupná i zahraničním divákům. Víme ovšem, že vždy můžeme očekávat konstantní kvalitu přenosu (který chvílemi evokuje až filmové, předem natočené zpracování), který účin představení pro diváky neretarduj, naopak přináší zážitek nebývale autentický. Nejde však jen o pouhý přenos představení, ale i bonusy – rozhovory s tvůrci, záběry ze zkoušení apod.

Tentokrát jsme tedy byli v pražském kině OKO svědky představení TRAVELLING LIGHT, které mělo premiéru na jevišti scény Lyttelton v londýnském Národním divadle. Nová hra Nicholase Wright Travelling Light (Světlo v pohybu či Putující světlo) se trefila správně do módní vlny retro spojené s počátky filmu a jeho nadšenými průkopníky (podobně jako filmy The Artist či Hugo a jeho velký objev). Podle autora je hra holdem židovským producentům, pocházejících z východní Evropy, kteří citelně ovlivnili vzestup Hollywoodu a amerického showbusinessu jako takového. Formou vzpomínek hollywoodského producenta (působícího v Americe pod pseudonymem Maurice Montgomery) se vracíme do jeho mládí, kdy v malé východoevropské vesničce snil své sny o velkém umění a díky finanční podpoře místního „osvíceného“ podnikatele natočil dokument o vesnici a jejích obyvatelích. I když jeho největším přáním bylo odtud utéci (což také nakonec uskutečnil, vyzbrojen podnikatelovou pokladničkou a natočeným filmovým materiálem), netušil, nakolik ho zdejší zkušenost poznamená. Společně se samotným dobrodružství natáčení a mimovolným vynalézáním filmových postupů (střídání detailů a celků, kouzlo střihu ad.) poznává také záporné stránky tohoto řemesla - negramotný „producent“ neustále do konceptu filmu mluví a režíruje za něj, a reakce obyčejných lidí jsou zpočátku spíše záporné. Nicméně, právě oni ho nasměrují správným směrem. Ukážou mu, co si na plátně obyčejní lidé přejí vidět: jsou to melodramata, s krásnou hrdinkou a mnohdy značně přehnanými zápletkami. Motl Mendl tu ovšem potkává také svou múzu – služebnou Annu s nesmírně fotogenickou tváří, která v detailu vypadá na plátně jako bohyně (autorem filmových záběrů v duchu starých dob je Jon Driscoll). Anna se stane jeho pomocnicí i milenkou. Při útěku nechává Motl za sebou nejen vesnici a sovu lásku, ale ještě nenarozeného syna. Ten se, po vzoru sentimentálních zápletek nakonec objeví v Hollywoodu a se svým otcem se setká. V inscenaci Nicholase Hytnera se děj odehrává jako divadlo na divadle, začínající vzpomínkou Montgomeryho (Paul Jesson) z roku 1936. Společně s ním vstupujeme do štetlu,židovské vesničky, která s ev druhé části stává ateliérovou kulisou (autorem scény je Bob Crowley), plného svérázných postaviček. Proměňuje se v své mladší já – Motla Mendela (Damien Molony), v němž se propojuje křehkost až romantická s téměř bezohlednou zaujatostí pro film. Molony si na konci logicky zahraje ještě svého syna. Ženskou protagonistkou je služebná Anna (Lauren O´Neilová), která v sobě spojuje neokázalou prostotu, přirozenou inteligenci i vyrovnanost, a dokáže se kouzelně proměnit v hvězdu němého filmu, která má v sobě půvab, křehkost a záhadnost hvězd filmových počátků. N aprkna Národního divadla se po letech vrátil Anthony Sher v postavě svérázného místního podnikatele Jacoba Bindela, který v sobě mísí spontaneitu i aroganci nadšeného nevzdělance, ale zároveň vizionáře. I když ve zpodobení této postavy (stejně jako dalších obyvatel vesnice) vycházejí tvůrci z klišé, spojovaných s touto starodávnou komunitou, Sher dokáže svůj velký plnovous a dlouhý plášť nosit s noblesou, temperamentem a až s hektickou energií. Ostatní členové působí jako výtvarně dokonale laděný kompars, v němž jednotlivci oddaně slouží k dokreslení dobové a místní atmosféry. Tento hold průkopníkům filmu přiznaně kalkuluje se sentimentem a barvitostí materiálu míří k většinovému divákovi spíše nežli ke kritické obci. O tom svědčí i fakt, že navzdory průměrným kritikám je představení vyprodáno nadlouho dopředu.