Rozhovor s Anežkou Milerovou

Kde jste se tu vlastně vzala?
A.M. Původně jsem herečka, ale nerada to na sebe říkám, protože patřím k těm typům herců, kteří - když je ani po čtyřicítce lidi neznají - tak mají prostě problém někomu říkat, že jsou herci. Ne, že bych se za svoje léta u divadla styděla, ale radši o sobě říkám, že jsem uvaděčka, což ostatně sedí, když uvážíte, že uvádím televizní pořad.

O co vám jde v divadelním magazínu?
A.M. Když mi Česká televize dala tu příležitost, tak jsem si řekla, že by bylo dobře, kdyby existoval prostor, kde se jednoduše ukáže, co se kde nového hraje. Nechci nikomu dopředu vnucovat názor někoho jiného, kdo představení shodou okolností viděl dřív. Ukážeme, co je kde nového a ať si každý vybere, jaké představení v jakém divadle chce vidět, a ať si pak o tom myslí, co sám chce.

Proč v magazínu mluví herci a režiséři o svých představeních?
A.M. Něco jiného je "nápověda" od lidí, kteří se na představení přímo podílejí. Ti mluví o své práci, o tom, čeho chtěli dosáhnout. To mě zajímá. A každý si pak už, když to představení vidí v divadle, dokáže dát v hlavě dohromady, jestli se jim to povedlo nebo ne.

Pro koho pořad je tenhle pořad určen?
A.M. Myslím si, že by pořad mohl být zajímavý nejenom pro lidi, kteří chodí rádi do divadla, ale i pro lidi, kteří divadlo dělají. Protože, i kdybyste se přeskočil, tak těch premiér je tolik, že je skutečně nemáte šanci stihnout vidět. A navíc herci - jak známo - do divadel nechodí (někdy ani na celé představení, ve kterém hrajou - ha-ha-ha), tak si myslím, že takovýhle pořad jim může dát základní informaci o tom, co kdo kde dělá.

Každý měsíc mapujete aktuální divadelní dění v celé republice. Jak to zvládáte?
A.M. Tak já především každý měsíc mopuju v Národním divadle nápis "národ sobě", což je pro mě - vzhledem k věku - fyzicky dost náročné. Ale dělám to ráda, Národní divadlo je koneckonců naše první scéna. Vzhledem k tomu, že jsem animovaná a umím létat, tak se mi velice zjednodušuje problém s dopravou do mimopražských divadel, nicméně i tak toho mám občas - jak se říká - plný kecky. Na druhou stranu, být každý večer v divadle je pro mě příjemné, protože si tak trochu připadám jako za mlada, kdy byla období, kdy jsem i měla třicet představení v měsíci.

Myslíte si, že divadlo opravdu žije?
A.M. Divadlo je živá záležitost ze samé své podstaty, hrají je živí herci pro živé diváky.

Ale škarohlídové říkají, že dnešní divadlo je v krizi..
A.M. ...že je divadlo v krizi? No, tak to slýchám od té doby, co jsem poprvé v roce 1945 vstoupila na prkna - a nemyslím, že by to bylo mým příchodem k divadlu, protože ještě starší kolegové než já, mi říkali, že to o tom, že je divadlo v krizi, se teoretizovalo vždycky.

Jaký je podle vás stav současného českého, moravského a slezského divadla?
A.M. Stav je velmi individuální u každého jednoho divadla. A v každém jednom divadle byste našel hned několik názorů na jeho stav a pak samozřejmě jsou zase další názory zvenčí na stav toho kterého divadla, atd. Já osobně jsem šťastná, že se u nás denně hraje tolik různých představení a že tolik lidí upřednostňuje nepoměrně pravdivější divadelní fikci před virtuální realitou.

Ptal se Tomáš Stanislavčík
(převzato z Večerníku Praha)